2. Chodba
Nad ničím jsem nepřemýšlel a vešel jsem do té husté mlhy. Pak se za mnou ta ohromná brána s neuvěřitelnou rychlostí zavřela, a mě se zmocnil takový divný pocit, byla to úzkost. Děsilo mě to, tak jsem radši šel dál, netrvalo dlouho a já vyšel z té mlhy, očekával jsem, že se objevím v nějakém městečku či lese, ale byla tu jen dlouhá chodba osvícená malými lucerničkami se svíčkou uvnitř. Chodba byla velmi úzká a ani né moc vysoká, vše bylo ze dřeva a kůry nepravidelně obrostlé mechem, bylo to tu nádherné a tajemné. Šel jsem dál, zbytek chodby vypadal velmi podobně, zdála se být nekonečná, v tom jsem v dálce uviděl mihotat se jakousi jiskřičku, přidal jsem do kroku, ale když jsem došel na místo, kde jsem předtím viděl jiskřičku, už tam nebyla a dál už nebyly ani žádné lucerničky, všude byla tma, nezbývalo mi nic jiného, než jít poslepu. O pár metrů dál jsem uviděl, jak se jiskřička znovu objevila a letěla směrem ke mně. Moje oči byly upřené pouze na ni, proto se taky nedivím, že jsem zakopl. Uslyšel jsem, jak se cosi tenkým hláskem zachichotalo. Že by se mi to smála jiskřička? Ano byla to ona, ale když ke mně přiletěla, zjistil jsem, že to není jiskřička, ale světluška, a evidentně se dobře bavila. Tenkým hláskem se mě zeptala:,,Kdo jsi?“
,,Sa Samoseto“ dostal jsem ze sebe.
,,A co tu děláš, Samoseto?“
,,Zakopl jsem, nevidíš?“
,,A proč zakopáváš?‘‘ zeptala se mě tím svým chichotavým hláskem.
,,Jasně, zakopl jsem naschvál, za to můžou ty vaše kořeny a ještě ke všemu tu máte tmu a ty se ptáš proč jsem zakopl?“ odpověděl jsem jí nepříjemným tónem.“
,,Ptám.“ řekla naprosto klidně. Ten její optimismus už mě začínal štvát. A pak jsem si uvědomil, co vlastně dělají kořeny v chodbě?
,,Jak to že tu v chodbě jsou kořeny, vždyť tu nejsou žádné stromy?“
,,No prostě tu jsou, to že ty stromy nevidíš, neznamená, že tu nejsou, a stále jsi mi neodpověděl, co tu děláš
a nemyslím, co momentálně děláš.“
,,Já hledám zemi Někde. Pomůžeš mi?“ Došlo mi že jsem konečně našel živého tvora, co by mi dokázal pomoct a vysvětlit, jak to tu chodí, protože to s těma stromama mě vážně mate a my tady takovou dobu mluvíme o ničem. ,,Jistě, ráda ti pomůžu vlastně jsem nadšená, že můžu provádět cizince, my tu totiž ještě nikdy nikoho neměli.“ ,,A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se konečně.
,,Já nevím já jsem sirotek, takže nevím a hlavně žádné litování, to nesnáším. Říkej mi jak chceš.“
,,Dobře budu ti říkat Jiskřičko.“
,,Jo to se mi líbí, tak jsi mě nazval, když si mě poprvé uviděl. Nediv se, jak jsem tě mohla slyšet, my slyšíme totiž všechno, máme výborný sluch, proto jsou taky světlušky největší drbny.“
,,A kde to vlastně jsme?“ musel jsem se, už zeptat
,,Jsi v chodbě, tohle je chodba do země Někam. Celá chodba vypadá stejně až na samotný konec chodby, ten je jiný, však brzy sám uvidíš. A ta tma, co tu teď je, tu normálně není, máme jen malý technický problém se svíčkami, ale konec chodby osvěcují světlušky. My světlušky jsme všude, víš, v centru městečka, tady v chodbě, v lese Lybrkóně, prostě všude. Nemáme žádná pravidla kde kdy každá světluška musí být, poletujeme si svobodně, kam se nám zachce. Celkově celá země Někde se neřídí přesně nalajnovanými pravidly, ale jistá pravidla tu jsou, neboj, jistě se s nimi seznámíš. Jsme tu - konec chodby.“
Na konci chodby byl žebřík dolů, dole byla místnost docela úzká, ale s obrovským stropem a všude poletovaly tisíce světlušek. Vše bylo stále z kůry a dřeva obrostlého mechem, a po stěnách se plazily popínavé rostliny nebylo tu už takové ticho byl tu ruch, všude byly slyšet drbající světlušky. Nejvíc mě ale zaujala ta veliká skříň, byla krásná, byla ze dřeva, do něhož byly vyřezané různé ornamenty. Na levých dveřích byl vyřezán východ slunce a na pravých západ slunce, mezi nimi byl zvláštní znak, který se nedal popsat. ,,Jdeme.“ řekla. Sešli jsme dolů až k velké skříni, zkusil jsem ji otevřít, ale byla zamčená.
,,Musíš ji odemknout klíčem, který je na skříni.“ poradila mi Jiskřička. ,,Ale jak na ni mám vylézt, vždyť má minimálně pět metrů, minimálně!“ ,,Vzleť.“ ,,Já ale neumím létat.“ ,,Tady ano.“ A skutečně, v ten moment jsem se vznesl nahoru, máchal jsem rukama, abych se dostal směrem ke skříni. Po dlouhé námaze jsem přistál navrchu na skříni. A tam, v hromadě prachu ležel ozdobný klíček, byl malinký tak pět centimetrů.
,,Skoč!“ zavolala na mě Jiskra. Věřil jsem, že se mi nic nestane, když skočím, neboť tady je to určitě kouzelné, když jsem mohl létat. Měl jsem strach, ale skočil jsem, v pořádku jsem dopadl na nohy.
,,Není tu klíčová dírka.“
,,Je musíš jednu kliku zmáčknout a ona se objeví.“
Byly tam dvě kulaté kliky, každá na jedněch dveřích. Lépe jsem si je prohlédl - na klice na levé straně byl vyobrazen západ slunce, kdežto na dveřích byl východ. A na pravé klice byl východ a na dveřích západ.
,,Ale kterou mám zmáčknout?“
„To podle toho jestli je východ nebo západ slunce, teď u nás zrovna slunce vychází.“
Zmáčkl jsem pravou kliku, kde byl východ, a nic se nestalo. ,,Musíš zmáčknout tu levou se západem, musíš se řídit podle toho, co je vyryto na dveřích, né na klice, brzy to pochopíš. A klíč nechej v zámku, on se pak sám vrátí na své místo.“
Zmáčkl jsem tedy levou kliku, a ona se rozevřela, uprostřed byla klíčová dírka. Zasunul jsem klíč a otočil s ním, na to se ohromné dveře skříně pomalu otevřely
a opět přetékaly hustou mlhou jako brána na začátku chodby a pak nás silný vítr vtáhl dovnitř.