5. Východ Slunce
Nasadil jsem si ty brýle, co mi Lybrkštón dal. Když jsme byli zase v mistrově kanceláři, Jiskra vybuchla smíchy - usoudil jsem, že to ty brýle ji tak pobavily.
,,Uklidni se.“, pokáral ji klidným hlasem Lybrkštón.
,,Dobře“ vydala ze sebe, jak se snažila potlačit ten smích. To opravdu vypadám tak hloupě? Pak jsem se ale uklidnil a uvědomil si, že ona se vlastně Jiskra směje každé hlouposti. Mistr zavelel a my šli. Došli jsme na jakousi pláň, možná louku. Téměř všude, kam jsem se podíval, stáli maličcí lidičkové podobní Lybrkštńovi až na to, že byli různě staří a neměli na hlavě tu divnou houbu. Všichni zírali na obzor, pravděpodobně čekali, až vyjde slunce. Najednou to šero začalo prolomovat mírné zlatavé světlo, a později jsem začal rozeznávat kotouč, který pomalu začal vycházet. A pak, jakmile byl kotouč vidět celý, v tom okamžiku se po celé zemi rozlilo obrovské světlo, cítil jsem náhlý příval nesmírné energie, jako by ty paprsky mnou projely, cítil jsem něco jako štěstí a hlavně mě celou tu dobu provázela naděje - cítil jsem, že přichází nový den a s ním nepředvídatelné možnosti, a když to světlo začalo slábnout, ty pocity nevymizely, zůstaly ve mně.
,,Co to bylo!?“ zeptal jsem se se zvědavostí Jiskry.
,,Co by? Východ slunce přece mistr ti sám říkal, že se uvolňuje energie nám potřebná a tak dále, vždyť už jsi to slyšel.“
,,No to slyšel, ale zažít to na vlastní kůži není totéž jako o tom jen slyšet.“
,,Asi jo“ řekla klidně.
,,Kde se to bere jak to že u nás to tak není u nás vychází přece to samé slunce, kde je zdroj toho všeho?“
,,Já nevím, ale o tomhle se vede v knihovnách tisíce spisů.“
,,Tak zavedeš mě tam?“
,,Ne nepůjdeme do knihovny ale do mistrovi staré kanceláře.“
,,A proč tam?“
,,Protože tam mám zakázané chodit.“