6. Stará kancelář
Když jsme se vzdalovali té louce, kde jsem zažil jeden z nejpodivnějších pocitů, Jiskra se tak podezíravě usmívala jakoby něco kutila. U ní taky jeden nikdy neví. Po nějaké době jsem spatřil jakousi chajdu a měl jsem čím dál větší pocit, že tam nemáme co dělat, a to se mi líbilo, v tomhle jsme s Jiskrou našli společnou ,,řeč“. Vešli jsme dovnitř, byla tam jen jedna veliká místnost, vypadala podobně jako Lybrkštónova kancelář teď, ale všude bylo plno prachu pavučin a bylo tady mnohem víc věcí. Uprostřed byl dokonce červený koberec se zvláštními vzorky, pohřbený pod tunou prachu. Ani jeden z nás není studijní typ, tak se nám moc nechtělo číst všechny ty knihy, rozhodli jsme se tedy, že zjistíme více jinou cestou. Zkoumali jsme každou hloupost a doufali, že najdeme něco, co by nám pomohlo objasnit tento magický děj, který se tu děje každý den už… vlastně ani nevím jak dlouho. Ze začátku jsme tomu nevěnovali příliš velkou pozornost, ale když jsme po 20 minutách stále naráželi na věci, které měly nějakou spojitost s lesem Lybrkónem, začalo se nám to projevovat jako nějaké znamení nebo tak něco. Jak Lybrkštón sám říkal, vždyť ty brýle se vyrábí z hub, které rostou právě v tomto lese. ,,Podle mě s tím lesem to určitě bude mí nějakou spojitost, kdybych totiž měla vybrat nejdůležitější, nejposvátnější nebo nejhezčí místo tady v Někde, byl by to právě tento les Lybrkón.“ Dlouho jsme diskutovali nad tím, jestli tento les nemohl mít v minulosti nějakou spojitost se Sluncem, která by způsobovala tyto magické východy a západy slunce. Hledali jsme dál, probrali toto téma snad ze všech možných úhlů, až po dlouhé době jsme něco našli. Bohužel to byla kniha (doufal jsem v to, že k tomuto nebude muset dojít). Kniha mohla mít tak maximálně 1000 až 1200 stran a bylo do ní vryto slovo Lybrkón. Vzhledem k tomu že spojitost s tímto lesem začínala být přinejmenším divná přemohli jsme se a začali číst. K mému překvapení všechny stránky byly tmavě modré a smrděly po inkoustu.
,,Myslíš, že to někdo polil schválně?“ Jiskřina otázka mě docela udivovala ,,Přece by někdo nepolil omylem úplně celou knihu, to je snad jasný ne?“ „No jo, zas musíš být chytrej co?“ odpověděla mi Jiskra docela uraženě. Listoval jsem těmi stranami, až jsem narazil na stránku, kde bylo čitelné jedno slovo bylo ohraničené obdélníčkem příliš přesně na to, aby to byl pouhý omyl. Toto slovo nebylo nepolité náhodou. To slovo bylo ,hlína‘. Kdybych já chtěl něco naznačit určitě bych použil smysluplnější slovo, co vám má říct slovo hlína? Ukázal jsem to Jiskře, nedivila se ne tolik jako já, ale i tak jí toto slovo nic moc neřeklo. ,,Musíme do lesa nevím ještě co tam, ale mám takový zvláštní pocit, že nám všechno naznačuje abychom tam šli. Koneckonců v lese je taky hlína ne? Ale každopádně se sem ještě vrátíme, a můžeme si z toho tady udělat něco jako základnu, Lybrkštón tu stejně nebyl víc jak sto let .“ Cítil jsem, že jde o nějakou záhadu, a to se mi líbilo, navíc tohle je moje parketa, strkat nos do něčeho, do čeho mi nic není.