1. Vchod
Dlouho jsem přemýšlel nad tím, kde by se taková země mohla skrývat, a první, co mě napadlo, bylo podzemí. No a ne? Vždyť, kde jinde by mohla být ukryta, tak abychom o ní celou tu dobu neměli ani ponětí. Zůstávala otázka, jak se pod tu zem dostat, to se jako budu hrabat v zemi tak dlouho, dokud se mi nezjeví Někde? To asi těžko, ale byla to jediná přijatelná možnost. Tak jsem se přemohl, vzal si rýč a začal kopat uprostřed jakéhosi trávníku. Dlouhé minuty jsem kopal a kopal a ne a ne se do té země dokopat. No co no, vzdal jsem to, a co mi také jiného zbývalo, přece tam nebudu kopat donekonečna. Byl jsem zklamaný, třeba ani žádná země není, a já si byl tak jistý. A v ten moment mi něco došlo - musí být nějaký vchod, to je přece logické, ale stále tu zůstávala jedna dosti zásadní otázka, kde je ten vchod. A pak mě napadlo - co když jen stačí věřit, že tu ta země je, a vchod se zjeví sám. Taková víra dokáže ledacos. Přece v té pohádce Petr Pan dokázala víra dětí zachránit Zvonilku. Zhluboka jsem se nadechl, soustředil jsem se jen na Někde a nahlas jsem opakoval ,,Já věřím, já věřím, já věřím…“ Po pěti minutách mě to přestalo bavit. No nic, ona ta země je asi skutečně jen výplod mé fantazie; řekl jsem si, že už se tím nebudu zabývat a šel jsem domů. Cestou jsem přemýšlel o tom, jak by bylo super navštívit neobjevenou zemi a přátelit se s tvory co tam žijí. Z mého zamyšlení mě vytrhla náhlá rána -podíval jsem se před sebe a uviděl velkou bránu, ze které se řinula hustá mlha. Vchod, byl to vchod do země Někam, tím jsem si byl jistý.