3. Někde
Chvíli jsme letěli rychle dolů, potom jsme padali zlehka a pomalu, nebo to s námi trhavě házelo zleva doprava a zprava doleva, párkrát jsme i letěli nahoru, a všechno se to odehrávalo v té husté bílé mlze, proto jsem se v tom za chvíli přestal orientovat, kudy vlastně padáme nebo letíme nebo co to s námi ten vítr vlastně dělal. Po nějaké době jsme konečně dopadli na zem, no ona to vlastně nebyla zem, bylo to jako spadnout do vaty nebo do tuctů peříček. Chvíli trvalo, než se mi přestala točit hlava a než jsem se z toho všeho vzpamatoval. Jakmile jsem přestal vidět dvojmo, začal jsem hledat Jiskřičku, ale dřív ,než jsem ji stačil najít, našla si ona mě.
,,To je super, tohle mám nejraději, můžu tudy padat posté a neomrzí mě to.“ poznamenala nadšeně.
,,K čemu tu je tak šílený vstup - to házení nahoru dolů doprava doleva - a ta mlha je na co?“
,,No víš to, jak si s tebou ten vítr tak hrál, jak jsi padal nejdřív pomalu a pak rychle. Před vstupem si musíme každého ověřit, víš, zkoumalo tě to, jestli nemáš s naší zemí nekalé úmysly, a ty si prošel - kdyby ne, spadl bys místo do vaty do kamení a byly by tu dveře zpátky na zem místo do Někde, a ta mlha ta je tu jen pro efekt, no řekni, není to s tou mlhou takové tajemné?“
,,No je“, odpověděl jsem jí s takovým výrazem, jako by se pomátla, taky mi tak občas připadala, šílenější světlušku jsem totiž nepotkal, ale mě spíš zaujaly ty dveře, kterých jsem si předtím nevšiml. Jelikož jsem pochopil to jejich zabezpečení země a těch tisíců vchodů, začal jsem zkoumat kliku a hledat nějaký klíč.
,,Co děláš?“, zeptala se mě udiveným tónem Jiskra.
,,Hledám klíč.“
,,Jaký klíč?“, při své druhé otázce se na mě dívala ještě víc jak na hlupáka než předtím.
,,No klíč od těch dveří.“
,,Ale na co klíč, kdo by ty dveře měl zamykat, vždyť jsme prošli kontrolou, tak pro Boha živého, kdo by ty dveře zamykal?“
Tomuhle jsem už vůbec nerozumě, tak jsem radši mlčel a sledoval světlušku, jak bezproblémově otevřela dveře s tím svým nechápavým pohledem, jak mě mohlo napadnout hledat klíč. Celý nedočkavý jsem běžel ke dveřím, ve kterých kupodivu nebyla žádná mlha, žádný podivný vítr a žádné světlušky, teda až na Jiskru (ne že by to teda nestačilo). Když jsem prošel dveřmi, byla ještě tma, nejspíš bylo před úsvitem, viděl jsem vesničku, všude tu bylo obrovské množství sněhu, na střechách byl i metr sněhu, všude byla rozvěšená světýlka, nejspíš tu taky slaví Vánoce, a uprostřed vesničky byl nepřehlédnutelný nejméně třicetimetrový strom, který také zdobila světýlka. Na stromě byly dále proutěné ozdobičky, například hvězdička domeček a spoustu dalších, a v každé z nich bylo vložené jedno světýlko, aby šla krásně vidět. A na vrcholu stromu byla ta nejjasnější a největší hvězda co jsem kdy viděl.
,,To jsou naše zadky, ta světýlka, každá světluška si ho po čase musí vyměnit, tak se z nich dělají světýlka, žárovky a tak. Dokonce jsem nejednou navrhovala, aby se svíčky v chodbě vyměnily za naše zadky, protože vyměňovat vyhořelé svíčky, to je zlej sen. Samozřejmě mi to zamítli, no jo, ať si to někdy zkusí vyměňovat, co to je práce.“ informovala mě neustále si stěžující Jiskřička
,,Naprosto tě chápu.“ I když to, co jsem jí řekl , jsem nemyslel úplně upřímně, ale rozhodně to bylo lepší a hlavně bezpečnější, než jí odporovat.
,,Ajaj, bude svítat.“ vyhrkla Jiskra.
,,A to vadí?“
,,Tak trochu jo, poběž za mnou, u mistra Lybrkštóna ti všechno vysvětlím.“
,,Dobře.“ Běžel jsem za ní a opět jsem nechápal, myslím, že to tu ani nikdy chápat nebudu, jestli vůbec tahle země pochopit jde?