Když jsme se konečně vydali do Lybrkónu, ovládl mě zvláštní pocit úcty k tomu místu, ačkoliv jsem ho ještě neznal. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou, když jsem poprvé zahlédl ten les, to snad ani slovy popsat nešlo, bylo to opravdu krásné místo, cítil jsem z něho klid, tajemno, bezpečí a také jisté kouzlo. Stejně jakou u vchodu této země se i tu místy držela velmi hustá mlha. 

Vydali jsme se hlouběji do lesa, Jiskra navrhla, abychom šli k nejstaršímu stromu tohoto lesa a požádali ho o radu. Nevěřícně jsem se na ni podíval.

„Budeme se ptát stromu, přeskočilo ti?“

 „A proč by mi jako mělo přeskočit?!“  ohradila se.

Raději jsem se tím dál nezabýval. Došli jsme k němu, k nejstaršímu stromu v Někde, vlastně ten strom byl nejstarší „věc“ v Někde vůbec. Byl opravdu mohutný,  čišela z něj obrovská energie, musel být opravdu starý.  Jiskra se chytla výčnělku na kmeni, cosi mu pošeptala a poté nahlas poděkovala.

„Co říkal?“ zeptal jsem se.

„Ty jsi to neslyšel?“

„Ne!“

„Tak poslouchej!“ 

Pokusil jsem se poslechnout Jiskru, ale nic jsem neslyšel. Najednou se mi ale v hlavě začínaly ozývat hlasy, naslouchal jsem jim. V tom náhle Jiskra zakřičela „Utíkej!“. Nevěděl jsem co, proč a jak, ale nohy se mi instinktivně daly do pohybu.

„Utíkej a neotáčej se!“ zařvala.  Já se samozřejmě otočil, uviděl jsem jakési stíny, šedo-černé stíny v kápích,  které běžely, možná poletovaly, zkrátka nějakým záhadným způsobem se řítily za námi. Přepadla mě úzkost, strach , přestal jsem ovládat své nohy, teď už je řídil jen instinkt vyvolaný tím obrovským strachem.