4. Mistr Lybrkštón
Běželi jsme mezi těmi všemi domy, jako bychom před někým utíkali, a když jsem se Jiskry zeptal, kam a proč tak pospícháme, tak mi pokaždé odpověděla to samé: „Uvidíš!“. Konečně jsme zastavili. Stáli jsme před docela normálním domkem (normálním v této zemi).
„Tady bydlí a pracuje Mistr Lybrkštón, honem pojď, jdeme dovnitř.“
Na nic jsem se neptal a šel. Uvnitř se mi líbilo, bylo to tu takové přívětivé, cítil jsem se zde vítán. Naproti dveřím stál stůl se židlí, na tom stole bylo plno věcí od různých papírů po různé pytlíčky a krabičky a věci, které jsem ani nedokázal pojmenovat. Dále tu bylo plno šuplíků, některé z nich byly i otevřené, některé docela vyndané. Na poličkách a skříních ležela spousta těžítek a podivných květin. Dalo by se říct, že tu byl nepořádek, nepořádek, ve kterém se jeho majitel dokázal vyznat. Napravo od stolu byl vchod bez dveří, ze kterého právě vycházel malý starší pán s kulatýma brýlkama a kloboukem na hlavě, co vypadal jako houba.
„Světlano, dnes ses opozdila, a koho jsi to sem dovedla.“
„Světlano?! Říkala jsi, že nemáš jméno.“
„No jo no jmenuju se Světlana, než moji rodiče odletěli k vám na Zem, tak mi dali jméno. Jeden rok mě vychovávali, ale bylo to pro ně příliš náročné, tak utekli. Od té doby se o mě stará Mistr, a uznej, že jméno Světlana je strašné, mně se to jméno vůbec nelíbí.“
„Zase sis vymýšlela?“ozval se Lybrkštón. „No nic, čas letí, já jsem mistr Lybrkštón, jen abys pochopil, proč tě sem Světlana zavedla. U nás vychází a zapadá Slunce, to i u vás na Zemi, ale u nás je to mnohem mnohem silnější a má to pro nás i daleko větší význam. Východ a západ jsou protiklady, ale kdyby Slunce nevyšlo, nemůže ani zapadnout, a kdyby nezapadlo, tak ani nevyjde. Při každém východu se uvolňuje pro nás nesmírně potřebná energie. A při západu také, ale je opačná, pravý opak vycházející energie a my potřebujeme obě, jsou to opaky, které na sobě závisí. Chápeš?“
„Jo, chápu.“
„A všichni Někamšťané potřebují brýle Lybrky, které jim ochrání oči před tím zářením. Jak jsem říkal, je opravdu silné neboť východ trvá pět minut a západ také, takže je to jen deset minut ohromného záření. Naše oči nemají šanci si zvyknout. Lybrky se vyrábí z houby Lybrká - uřeže se tenký plátek houby Lybrká, která roste v lese Lybrkóně, a přidává se tam prach z toho lesa. Do brýlí na ochranu proti východu se dává prach, který poletuje v lese při západu a naopak. My Lybrkštóni ,zabývající se výrobou Lybrk, nosíme speciální brýle Lybrfóny, neboť neustále pracujeme s prachem, máme je na sobě nonstop, s tím tě ale nebudu zatěžovat. Pojď, nějaké Lybrky ti vyberu.“
Šli jsme tím vchodem kterým Mistr přišel.
„Světlano jdi do kanceláře, za chvíli si lidé budou chodit pro Lybrky, a sepiš mi prosím nejaktuálnější drby. No co, musím být v obraze.“ Mistrova poslední věta nejspíš patřila mě.
„Tady probíhá výroba, vše děláme ručně, vlastně všude v Někde to je ruční práce. A jak se vlastně jmenuješ, já se tě ani nezeptal, pořád mluvím, na to si zvykni.“
„Samoseto. Zepředu ten dům nevypadal tak velký.“
„To je možné, část tady toho je i v podzemí.“
„Jak hluboko?“
„Moc ne jen tak dvacet metrů.“
„Které vaše místo tady je nejhlubší?“
„Říkáme tomu prostě jen podzemí. Nevytvořili jsme to my, je to tu odjakživa. Údajně nějaký náš předek tam ukryl kámen, aspoň se říká, že jde o kámen, kde je ukryté všechno kouzlo naší země. Podzemí má několik set kilometrů, neví se kolik a jestli je to pravda, a ten někamšťan, co to tam ukryl, se údajně nevrátil, neví se proč. Někteří tomu říkají temné podzemí, ale nikdo tam ještě nebyl. Je to legenda, kterou má každá země. I vy jich máte plno až na to, že zdejší lidé tomu až chorobně věří.“
„Vy taky?“
„Já taky.“
„A o jaké kouzlo se jedná, vy umíte čarovat?“
„Ne, není to jako kouzlo, že bychom uměli hýbat s věcmi a tak, to ne, je to prostě jakési kouzlo a podstata Někde. Chápeš?“„Asi jo.“ „Tady stůj, jdu se dozadu kouknout na nějaké brýle.“
„Fajn.“Za chvíli byl mistr zpět a podával mi brýle podobné těm jeho.
„Díky.“
„Není zač. A teď už jdeme, to teprve něco uvidíš!“